Vzpomínka na Kevina

Napsali o nás

 

V prosinci  v roce 1996 jsem našla u popelnic malého křížence – pejska. Dostal jméno Kevin a  stal se mým věrným společníkem na dalších 14let. Poprvé jsem s ním navštívila jednu veterinární ordinaci, kde se však k mému nalezenečkovi nechovali příliš dobře. Proto jsme využila toho, že se blízko mého bydliště otevřela nová veterina ve Chmelové ulici.

Tehdy se ještě jmenovala “jenom” Veterinární klinika AA-Vet (dnes už je to Nemocnice) a sloužil v ní jenom pan doktor Najman a Gbelec s dvěma sestřičkami. Navzdory jejich mládí jsem okamžitě získala pocit, že “tomu” rozumí a ten pocit se během let proměnil v jistotu. Tady se ke Kevinovi chovali vždy velmi vlídně a přátelsky, i když s ním nebylo vždy lehké pořízení. Kevin byl totiž od malička hluchý, velmi, ale velmi aktivní a mrštný a navíc poměrně bázlivý k cizím lidem. Tím pádem se jeho ošetření někdy měnilo v chytání tekutého zlata mezi prsty. Díky bohu měli páni doktoři i sestřičky pro něj  vždy milé slovo a pohlazení a nesnažili se ho „ulovit“ za každou cenu. Tím pádem se ošetření Kevina po čase stalo méně náročné na moji fyzičku a hlavně psychiku.

Musím moc zaklepat, že se naštěstí Kevinovi až do vysokého věku vyhýbali zásadní zdravotní problémy. Veterinu jsme tak potřebovali hlavně pro běžnou údržbu a občas když někde venku našel nějakou“dobrotu“ a bylo mu pak zle. Až poslední půlrok života ho začal trápit nádor varlátek a navzdory léčbě jsme ho museli nechat v květnu 2011 uspat.

Časem jsem se seznámila i s osazenstvem naší veteriny, protože jsem doktory i sestřičky potkávala jak venčí své vlastní pejsky a tak vím leccos i o jejich “nepracovním” životě a oni naopak leccos o mě. Takže se ten náš vztah klienta a lékaře posunul někam dál, což je doufám pro obě strany dobře. Pro mě tedy určitě ano.

Po smrti Kevina jsem se rozhodla, že už žádného pejska nechci, ale syn na to nedbal a pořídil mi malou čivávku Enynku. Nejdřív jsem se jí trochu bránila a měla jsem tendenci ji porovnávat s Kevinem. Pak mi ale, stejně jako on, přirostla k srdci a už bych ji nedala za nic na světě. A pan doktor Gbelec se mi směje, že mi to říkal hned při prvním očkování.

Právě pan doktor mě oslovil s návrhem, abych jako “starý a zasloužilý” klient napsala pár řádek na nové stránky Veterinární nemocnice AA-Vet. Přemýšlela jsem co napsat a pak to tak nějak šlo samo. Snad čtenáře příběh mého Kevina zaujme a snad z něho bude cítit důvěra, kterou mám k celé “naší” nemocnici.

Loni oslavil “náš” AA-Vet 15 let od založení a já bych chtěla “našim” doktorům i sestřičkám popřát ať za nimi pořád chodí jejich pacienti tak rádi jako my s Kevinkem, resp. s Enynkou.

Tak hodně zdaru do dalších let!

 

Kutinová Blažena, čivávka Eny a Kevinek ve vzpomínkách