Zobrazovací metody
Endoskopií rozumíme nahlížení do tělních dutin pomocí optické soustavy a jednotlivé techniky mají potom pojmenování podle oblasti, kterou vyšetřují. Rhinoskopie vyšetřuje nosní dutinu, laryngoskopie oblast nosohltanu, hltanu a hrtanu, (tracheo)bronchoskopie průdušnici a průdušky. Esophagoskopií nahlížíme do jícnu, grastro(duodeno)skopií do žaludku a dvanáctníku vyšetřovaného, kolonoskopií potom do tlustého střeva. K těmto vyšetřením používáme ohebné i tuhé přístroje a nástroje, vybavené buď vláknovou optikou či kamerou. Technika nám umožňuje kromě zobrazení i odběr vzorků z postiženého místa, což mívá pro diagnostiku zásadní přínos. Výše uvedené techniky, i přesto, že vyžadují anestezi kvůli nemožnosti spolupráce pacienta, jsou neinvazivní, pronikáme do uvedených tělních dutin, resp, trubic fysiologickými otvory. Endoskopicky však lze vyšetřit i dutiny kam žádný přirozený otvor nevede, jako je například dutina břišní (této technice říkáme laparoskopie), dutina hrudní (thorakoskopie), nebo do kloubu (arthroskopie). V těchto případech musíme vytvořit na povrhu těla otvor, kterým do této dutiny pronikneme.
Pohled do těla prostřednictvím analýzy odraženého ultrazvuku se obecně nazývá (ultra)sonografie. Z fysikální podstaty umožňuje tato technika zobrazení měkkých tkání, jako jsou orgány dutiny břišní, tedy játra, ledviny, slezina, močový měchýř, děloha a vaječníky, střeva, nadledviny, slinivka břišní. Velmi důležitou oblastí, kde je ultrazvukové vyšetření mimořádně přínosné, je sonografické vyšetření srdce. Protože je tato techni velmi odlišná od ostatní sonografie a protože je velmi úzce svázána s vlastní kardiologií, označuje se jako echokardiografie. Překážkou pro šíření ultrazvuku jsou jednak kosti, jednak ale i vzduch. Proto bývá obtížné vyšetřit pacienta s plynatostí střev, ale proto také obtížně vyšetříme fysiologické plíce. A plíce jsou i orgánem komplikujícím echokardiografické vyšetření.
Ultrasonografie umožňuje jednak vyšetřované struktury zcela neinvazivně, nebolestivě a bez anesteze zobrazit ve formě dvojrozměrného obrazu v reálném čase, ale také prostřednictví dopplerovské techniky změřit a zobrazit průtok krve. Tato možnost zásadně posouvá přínos této techniky z hlediska posouzení funkce vyšetřovaných orgánů. Oproti tomu zobrazení označované jako 3D, kterého je sonografie také schopna, ve veterinární medicině velký přínos nemá.
Již dlouhou dobu používá medicína k zobrazení tu část elektromagnetického spektra, které označujeme jako rentgenové záření. I když se jedná o ionizující záření, které ve velkých dávkách může organismus poškozovat, exposice používané v lékařství nebezpečí nepřináší. Rentgenová lékařská technika používá na rozdíl od sonografie prozáření vyšetřované oblasti, nikoliv odrazu vlnění. A protože je rentgenové záření jednotlivými atomy pohlcování tím více, čím mají větší atomovou hmotnost, zobrazí se kontrastně kosti, kde je převaha vápníku a fosforu, oproti ostatním tkáním, kde je převážně zastoupen vodík, uhlík, kyslík a dusík. Rozdíl mezi měkkým tkáněmi je potom umožněn podílem vody, případně vzduchu, který svou řídkostí RTG záření pohlcuje zcela minimálně. Proto je rentgenové záření tolik vhodné k diagnostice onemocnění kostí případně plic, kdy je kontrast zajištěn přítomným vzduchem. Pro zvýšení kontrastu a posouzení funkčních změn se používají rentgenové kontrastní látky, buď na bázi síranu barnatého, nebo jodu. První vpravujeme do trávicího traktu, jodové přípravky můžeme podávat i do krevní oběhu nebo dalších prostor, například do páteřního kanálu. Použitím kontrastních látek můžeme zkoumat funkčnost a průchodnost trávicí trubice, vylučování ledvinami, nebo míšní anomálie. Kontrastní látky lez dopravovat i cévním katetrem na specifická místa krevního oběhu a v takovém případě hovoříme o angiografii.
Původní rentgenová technika, ať pozorováním v pohybu (skiaskopie), či na ozářením filmu (skiagrafie) umožňovala jen rovinou projekci vyšetřované části těla, tedy ztrátu prostorové informace. Z toho důvodu se s rozvojem výpočetní techniky začalo používat vyšetření označované jako počítačová, či lépe výpočtová tomografie. Při ní je pacient ozářen kolem dokola rotujícím RTG zářičem snímané záření je potom prostřednictvím počítače převedeno na trojrozměrný obraz. A zatímco v sonografii je trojrozměrný nevýznamnou nástavbou, diagnostický přínos výpočtové tomografie je značný.
Vyšetření magnetickou rezonancí je založeno na sledování magnetického pole jednotlivých atomů ve tkáni. Aby mohl být takto malý magnetický moment měřen, nejprve se pomocí složitého a silného magenetického pole u všech atomů sledovaného prvku (pro 2D zobrazení se používá atom vodíku) nejprve uspořádá a potom po zrušení působení vnějšího magnetického pole je měřena přiloženou cívkou indukce elektrického proudu, působená návratem magnetického momentu jednotlivých atomů do původního stavu. Při tomto snímání se podobně jako u vyšetření CT sleduje i prostorové uspořádání. Výhodou je, že při tomto vyšetření neruší zobrazení kostí. Kvůli časové náročnosti zpracování velmi slabého signálu je problémem zachycení v reálném čase. Proto při vyšetření magnetickou rezonancí (MRI) zobrazujeme trojrozměrně tkáně s dostatečným obsahem vody, jako je mozek a orgány dutiny břišní, na nejnovějších výkonných přístrojích lze však zobrazit i srdce.
