Navzdory poměrně slušné informovanosti veřejnosti a již mnoho let nezměněnému systému vyšetřování zvířat, která poranila člověka, se stále setkáváme s případy, kdy majitel zvířete nebo poraněná osoba vůbec neví, jaké jsou v takovém případě jeho povinnosti, respektive práva.

Na úvod je třeba zdůraznit, že řešení celé situace ošetřuje Zákon 166/1999 Sb. o veterinární péči a jeho respektování je tedy závazné a vynutitelné. Veškeré odkazy uváděné v textu níže jsou směrovány právě k tomuto zákonu.

Hlavním a jediným důvodem vyšetření zvířete, které poranilo člověka, je možnost přenosu jedné velmi nebezpečné nemoci - vztekliny. Že se jedná o nebezpečnou nákazu určuje dokonce i výše zmíněný zákon v § 10 odst.1 písm. b). Její nebezpečí je v tom, že pokud dojde k zanedbání a nemoc u člověka dospěje do stádia prvních klinických příznaků (objeví se první obtíže), je už jakýkoli léčebný zákrok prakticky nemožný a člověk v poměrně krátké době velmi bolestivě umírá. Viděl-li někdo z vás televizní inscenaci "Jehla" (ČT cca ½ 80tých let), kdy se hlavní hrdinka (Jana Brejchová) nakazí při neopatrné manipulaci s infekčním materiálem v laboratoři, onemocní a nakonec přežívá, vězte, že jde jen o filmový happyend.

Abychom však nebyli v boji s touto skutečně zákeřnou nemocí bezmocní, dala nám příroda (přesněji objevitel této metody Luis Pasteur) velmi dobrou zbraň - provede-li se včas vakcinace, eventuelně podání specifických protilátek, člověk neonemocní. Obrovskou výhodou je fakt, že vakcinaci lze provést i v průběhu inkubační doby (doba od nakažení k prvním klinickým příznakům - u vztekliny člověka řádově týdny až měsíce v závislosti na místě pokousání), aniž by to nějak ovlivnilo její účinnost.

Zdánlivě snadným řešením by byla plošná vakcinace všech lidí, tak jako tomu je například u dětské obrny nebo tetanu. Pomineme-li finanční náročnost celé věci (vzteklina se sice u nás vyskytuje, nakažení člověka nebo podezření z nakažení touto chorobou však není časté) brání takovému počinu i fakt, že navzdory intenzivnímu výzkumu a vývoji vakcín nelze zcela vyloučit nebezpečí postvakcinačních komplikací - konkrétně zánětů mozku. Z pohledu výše uvedených skutečností je tedy nejvhodnějším řešením provádění vakcinace pouze u jedinců, kteří byli poraněni zvířetem prokazatelně nemocným vzteklinou, kteří byli poraněni neznámým zvířetem a jedinců pohybujících se v infekčním prostření (pracovníci laboratoří apod.).

Zbývá tedy stanovit, kdo do jednotlivých kategorií patří, jaká zvířata jsou nebezpečná a při jakém poranění lze tuto chorobu přenést.

Označení lidí pracujících v infekčním prostředí není nijak komplikované, lidé poranění neznámým zvířetem jsou také snadno určitelní a posouzení jednotlivých případů závisí na posouzení okolností ošetřujícím lékařem. Pro kategorii "lidé poranění prokazatelně nemocným zvířetem" je nutno stanovit, jak zjistíme, že je zvíře prokazatelně nemocné. Aby se zabránilo případnému zanedbání ze strany poškozeného, majitele zvířete, lékaře nebo veterinárního lékaře, je pro posouzení takovýchto případů stanoven jednotný postup.

1) Při poranění člověka zvířetem (zejména níže uvedenými druhy zvířat) vždy vyhledejte lékařskou pomoc.

2) Ošetřující lékař by vám měl vystavit žádost o vyšetření zvířete, které poranilo člověka, veterinárním lékařem.

3) Majitel zvířete je povinen zajistit vyšetření zvířete veterinárním lékařem (Zák. 166/99 § 4 odst.1 písm. d) a g)), a to vždy první a pátý den po poranění. Během vyšetření je majitel povinen předložením řádně označeného očkovacího průkazu prokázat, že jeho zvíře bylo vakcinováno proti vzteklině, a to způsobem platným dle našich právních norem (§ 4 odst. 1 písm. c), d) a f)), tj. od poslední vakcinace smí uběhnout maximálně 1 rok a nevakcinované zvíře nesmí být starší 6 měsíců.

4) Pouhé předložení očkovacího průkazu stvrzujícího platné očkování není dostatečnou garancí zdraví zvířete (prolomení imunity je sice málo pravděpodobné, ne však nemožné) a skutečně každé zvíře, které poranilo člověka, musí být vyšetřeno veterinárním lékařem.

5) Veterinární lékař je povinen o tomto vyšetření vést zápis (§ 61 odst. 1 písm. f)), jehož jedna část zůstává majiteli jako potvrzení, že své zvíře podrobil vyšetření a druhá a třetí část jsou vyplněny při vyšetření první a pátý den, obsahují výsledek tohoto vyšetření a musí být předány ošetřujícímu lékaři poraněného člověka. Kopie všech tří částí zůstává veterinárnímu lékaři, který ji musí archivovat pro případ pozdějšího přezkoumávání případu.

6) Veterinární lékař je povinen poučit majitele zvířete o jeho povinnostech (§ 12 odst. 2 písm. c)).

7) V případě, že majitel zvířete odmítne zajistit jeho vyšetření veterinárním lékařem, lze se obrátit na Policii ČR, která je povinna majitele k provedení vyšetření přimět.

8) V případě, že veterinární lékař pojme podezření, že zvíře je nemocné vzteklinou (týká se i případů, kdy zvíře člověka neporanilo), má právo i bez souhlasu majitele (§ 62) zvíře neprodleně usmrtit a tělo odeslat k dalšímu vyšetření (§ 12 odst. 2 písm. a) a § 54 odst. 1 písm. c)). V případě, že se majitel pokusí mu v tomto postupu zabránit, lze se obrátit na Policii ČR. Práva veterinárního lékaře samozřejmě nejsou neomezená a v případě sporu musí prokázat, že se skutečně jednalo o zvíře podezřelé z onemocnění vzteklinou (§ 61 odst. 1 písm. a)).

9) Teprve laboratorní průkaz onemocnění vzteklinou ze vzorků odebraných z těla usmrceného zvířete se považuje za směrodatný, v některých případech se však k vakcinaci poraněného člověka přistupuje z časových důvodů již před definitivním potvrzením infekce.

10) Všechny osoby, kterým jejich vzdělání, kvalifikace a zkušenosti umožňují rozpoznat příznaky jakékoli nebezpečné nákazy (tedy nejen veterinární lékaři, ale i chovatelé, pomocníci a pod.) jsou povinni výskyt této nákazy hlásit Okresní veterinární správě (§ 11 odst. 1 a 2; § 12 odst.1 písm. b) a § 61 odst.1, písm. d)).

11) Za náklady vzniklé s odstraněním nemocného zvířete může být majiteli poskytnuta náhrada (§ 67 odst.1). Za ztráty vzniklé z utracení zvířete může být majiteli poskytnuto odškodnění (§ 67 odst.2). Odškodnění není poskytnuto pokud zvíře mohlo být pojištěno pro případ výskytu nebezpečné nákazy nebo pokud majitel nesplnil ohlašovací povinnost - viz. předchozí bod (§ 67 odst. 3 respektive odst. 4).

12) Okresní veterinární správa může za porušování Zákona 166/99 Sb. udělit nepodnikajícím fyzickým osobám pokutu do výše 10 tis. Kč (pozor týká se například i povinného očkování), při porušení ohlašovací povinnosti nebo maření opatření vedoucích ke zdolání nákazy až 20 tis. Kč (§ 71 odst. 1). Při opakování přestupku mohou být sazby až dvojnásobné (§71 odst.2). U právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání může OVS uložit pokutu do výše 1 mil. Kč, v případě závažného přestupku až 2 mil. Kč (§ 73 odst. 1).

Narozdíl od mnoha jiných virů, které jsou často přísně druhově specifické, je virus vztekliny přenosný prakticky na všechny teplokrevné živočichy, ptáky nevyjímaje. Ačkoli se u mnohých druhů zvířat podařilo vyvolat onemocnění pouze experimentální infekcí, mezi dobře vnímavými zvířaty jsou kromě očekávaných druhů jako liška, jezevec, vlk, kunovité šelmy, pes a kočka také druhy jako kůň, prase, kráva či ovce a koza. Onemocnět může i spárkatá zvěř (srna, jelen). Velmi diskutovaným rezervoárovým zvířetem jsou drobní hlodavci a netopýři. V druhém případě se naštěstí jedná zejména o u nás nežijící krev sající vampíry.

Z tohoto hlediska je tedy nutné vyšetření každého savce či ptáka. Abych nezpůsobil zbytečnou paniku, doporučuji jistou míru osobního úsudku. Pokud vaše dítě kousne křeček, který v minulých dvou letech neopustil prostory bytu a nepřišel tedy do styku s žádným zvířetem, natož pak nemocným vzteklinou, je velmi nepravděpodobné, že by představoval jakékoli nebezpečí. Úplným nesmyslem je pak žádost o vyšetření studenokrevných živočichů (ryby, obojživelníci, plazy), kteří, jak již bylo uvedeno, ani onemocnět nemohou.

Poměrně podceňovaným druhem zvířete jsou naopak kočky. Patří k druhům ke vzteklině velmi dobře vnímavým, v okolí lidských obydlí se jich pohybuje poměrně velké množství, na svých toulkách se na rozdíl od psů často pohybují v místech o kterých máme jen mlhavé představy, často se dostávají do půtek s kunovitými šelmami, přicházejí do styku s hlodavci a v neposlední řadě nepodléhají povinné vakcinaci proti vzteklině a jejich populace je tedy provakcinována jen sporadicky (i když přístup majitelů je v poslední době čím dál tím zodpovědnější). Výše uvedené skutečnosti vás ovšem mají pouze vést ke zvýšené opatrnosti, nerad bych vyprovokoval hromadnou likvidaci kočičí populace, neboť sám jsem se, popravdě řečeno, se vzteklou kočkou ještě nesetkal.

Kromě nervové tkáně se virus množí ještě v slinných žlázách, sliny jsou tedy jedinou cestou jeho vylučování z živého organismu.

Infekční mohou být sliny již pět dní před prvními klinickými příznaky. K přenosu infekce dochází pravděpodobně jen při styku viru s nervovou tkání, která jak známo ze zdravého organismu nikde nevyčnívá. Při přenosu tedy musí dojít ke styku slin nemocného zvířete s porušenou kůží nebo sliznicí vnímavého organismu. Přijde-li například vaše ruka do styku se slinami vzteklého zvířete, nemůže dojít k přenosu infekce. Na tomto místě je však nutno zdůraznit, že i na zdravé ruce lze většinou nalézt množství drobných poranění, záděr v okolí nehtů a podobně. Riziko přenosu tedy není vhodné nikdy podceňovat a odstraňujete-li tělo jakéhokoli zvířete, raději použijte rukavice, nebo alespoň igelitový sáček. O nutnosti styku slin s porušenou tkání svědčí i výrazně nižší pravděpodobnost přenosu infekce při pokousání přes oblečení, než při pokousání holé kůže. Za důležité kritérium nebezpečnosti poranění lze tedy považovat porušení povrchu těla (kůže nebo sliznic), při čemž nebezpečí přenosu narůstá s hloubkou rány. Dalším kritériem je styk ran se slinami zvířete. U ran kousných je tento kontakt evidentní, u jiného typu poranění (drápy, košíkem) je situace složitější. Vzhledem k poměrně velké odolnosti viru však nelze podceňovat nebezpečí přenosu slin z potřísněné srsti hlavy či končetin - vzteklá zvířata jak známo často zvýšeně sliní. Sečteno, podtrženo, je vhodnější vyšetřit zvíře prakticky při každém i sebemenším poranění. Opět zde však musíme brát ohled na zdravý lidský rozum. Byl-li jsem nucen vyšetřovat štěňata, která, evidentně ve hře, mírně poškrábala sousedku majitele a která vzhledem ke svému stáří ještě nemohla přijít do styku s infekcí, vážně jsem pochyboval o smysluplnosti své práce a zdravém rozumu sousedky (zdravý rozum majitele byl v tomto případě přetrumfován přivolanou policií).

A ještě několik připomínek na závěr. Traduje se, že očkování proti vzteklině se provádí do břicha, opakovaně a je velmi bolestivé - ani jedno z toho již v současné době není pravda, očkování se provádí do ramene, není o nic bolestivější než kupříkladu tetanus a nemýlím-li se, dochází pouze k jedné revakcinaci. V porovnání s rizikem smrti v případě onemocnění vzteklinou tedy úplné prkotiny. Dále bych chtěl zdůraznit, že vlivem kvalitních opatření, povinným očkováním psů počínaje a plošnou vakcinací lišek a redukcí jejich počtů konče, je nákazová situace minimálně stabilizovaná a zejména psi představují z hlediska vztekliny pro člověka jen velmi malé nebezpečí. Po pravdě řečeno jsem nikdy vzteklého psa neviděl a nevím ani, že by jej viděl kdokoli z mých, byť starších kolegů.

Výše popisované nebezpečí postavakcinačních komplikací po očkování proti vzteklině se může vyskytnout i po vakcinaci psů, stává se tak však sporadicky a obtíže zpravidla nemívají komplikovaný průběh. V neposlední řadě bych chtěl podotknout, že o kvalitě výše zmíněného systému svědčí i fakt, že poslední případ onemocnění člověka vzteklinou byl na našem území zaznamenán někdy v šedesátých letech.

Poslední myšlenka tohoto pojednání se již nebude týkat vztekliny, neměli bychom totiž zapomenou ani na to, že kromě nebezpečí přenosu infekcí jsou poranění způsobená zvířaty často také nesmírně bolestivá, obtížně se hojící a mohou zanechat i trvalé stopy na psychice napadených lidí, zejména ve vztahu ke zvířatům. Buďme proto zodpovědní a chovejme svá zvířata tak, aby nikomu neubližovala. Kromě některých případů, kdy dojte k napadení člověka na pozemcích majitele, je totiž vždy na vině majitel zvířete, i když často tvrdí opak. Vymlouvat se na provokativní chování poškozené osoby je nesprávné, pes je do jisté míry zbraň a my jsme povinní zajistit, aby nikomu neublížil, a předcházet všem eventualitám, tedy i nepředloženému chování cizích osob.

Použitá literatura:

1) Vrtiak J. O., Hejlíček K. a kol., Špeciálna epizooológia 2 - 3. doplněné vydání, 563 str., Príroda Bratislava, 1986

2) Charvát J. a kol., Lékařské repetitorium - 3. přepracované a rozšířené vydání, 1539 str., Státní zdravotnické nakladatelství Praha, 1967

3) Bednář B., Fingerland A., Jedlička V., Patologická anatomie II, 1831 str., Státní zdravotnické nakladatelství Praha, 1963

4) Nelson W. R., Essentials Of Small Animal Internal Medicine1040 str., Mosby - Year Book, Inc., 1992

5) Zákon 166/1999 Sb. ze dne 13. července 1999 o veterinární péči